Petr Večeřa: Uvědomil jsem si, že v sobě musím najít sílu a zabojovat
Bylo 27. května, když jsem šel ven na zahradu, věnovat se mému dlouholetému koníčku – práci se dřevem. Chtěl jsem nařezat trámy pro známé na jejich novou pergolu. V mžiku se mi však život otočil o 360°. Vždy jsem k práci s takovými stroji přistupoval s respektem a určitě ne zbrkle, ale zrovna dnes se mi souhrou nešťastných okolností namotal svinovací metr na točící se kotouč okružní pily a s sebou vzal i mou pravou ruku.
V té chvíli mne zachvátil šok, ani nevím, jestli jsem vykřiknul, jediné co jsem věděl bylo, že chci přežít. Ruka hodně krvácela, tak jsem ji zaškrtil. V tu chvíli jsem ani bolest nevnímal. Zavolal jsem na manželku, která se chystala na odjezd do práce, ať zavolá RZP. Zachovala se velmi statečně a celou situaci ustála, jako málokdo. Stačila zavolat i mé sestře, která pracuje na Oddělení plastické a estetické chirurgie Fakultní nemocnice Olomouc. Na pokyn primáře MUDr. Zálešáka jsme ruku vyfotili, aby se mohli na můj příjezd v nemocnici připravit.
Než přijela záchranná služba, honilo se mi hlavou spousta věcí. Co když přijdu o ruku? Co zaměstnání? Budu ho moct ještě dělat? A co dovolená? Za 14 dní jsme měli celá rodina odletět…. V tuto chvíli již bolest ruky dorazila a byla nepopsatelně silná – nic takového jsem dosud nezažil. Po příjezdu RZP jsem trval na převozu do FN Olomouc (ne do Nemocnice Šternberk), kde mě 6 hodin operoval primář Zálešák.
Když jsem se po operaci probral, měl jsem hodně smíšené pocity. Ruku jsem měl úplně celou zavázanou, výsledek jsem neviděl. Honily se mi hlavou představy, zda ruku vůbec mám? Jak se mi bude rána hojit? Bude to hodně bolavé? Co budu dělat dál? Sám se o sebe nyní nepostarám…. Jak dlouho to bude vše trvat. Budu teď odkázán na pomoc své rodiny… Nebyl jsem zvyklý říkat si o pomoc, teď budu muset…… Co v zaměstnání, budu se moct vůbec vrátit? Pocity jsem měl spíše negativní, prostě jsem nevěděl, jak to všechno bude dál. Celá moje rodina ale při mně stála a se vším mi pomáhala. Nejvíc vděčím za podporu a péči své manželce a sestře.
Na první kontrole na Ambulanci Plastické chirurgie jsem poprvé viděl, jak vypadá moje ruka po operaci. Byl to šok! Primář se mě zeptal, zda se mi ruka líbí…? Upřímně? Vůbec. Jako laik a pacient jsem viděl svou ruku jako z filmu o Frankensteinovi – celou nateklou, samá jizva, otevřená rána na předloktí. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že tohle přece nemůže dobře dopadnout. Tuhle „prasečí nohu“ přece už nikdy nerozhýbu. Byl jsem upřímně vyděšený a plný obav, šlo o složitou operaci. Nakonec po konzultaci s operatérem jsem nabyl dojmu, že operace dopadla, jak nejlépe šlo. Rozhodně současný stav není konečný, ale je to běh na dlouhou dobu. Uvědomil jsem si, že v sobě musím najít sílu a zabojovat, že chci v budoucnu opět plně zabezpečit svou rodinu, nechci zůstat „mrzákem“, ale být opět samostatný. Začal jsem k tomu všemu přistupovat více pozitivně.
Následovaly převazy a po nějaké době i druhá rekonstrukční operace. Po pro propuštění z nemocnice jsem opět ztrácel pozitivní myšlení, opět jsem byl celý bolavý, opět odkázán na pomoc mých blízkých. V pracovní neschopnosti a ani doma jsem nebyl schopný žádných prací kolem domu. Cítil jsem, že jsem rodině přítěží.
Po vytažení stehů, sundání sádrové dlahy nastal čas konečně s rukou začít rehabilitovat a posunout se tak zase o kousek dál. Tehdy jsem ještě netušil, co taková intenzivní rehabilitace obnáší. Teď, když se zpětně ohlížím, vím, jak důležité bylo začít s rehabilitací co nejdřív a jaké jsem měl štěstí na výběr správného pracoviště, které má zkušenosti s podobnými úrazy. Perfektně provedená operace je důležitá, ale stejně podstatná je pak následná intenzivní a odborně vedená rehabilitace a také mé úsilí a snaha. Musel jsem cvičit i doma, přesně podle instrukcí, i když to byl mnohdy boj.
Na Ambulanci Oddělení rehabilitace ve Fakultní nemocnici Olomouc se mě ujala sympatická a milá fyzioterapeutka slečna Mgr. Naděžda Calabová. Dojížděl jsem za ní pravidelně několikrát týdně. Obdivoval jsem její znalosti, profesionální nasazení a obrovskou snahu zlepšit můj zdravotní stav po zmíněném traumatu ruky. Cvičení, protahování, uvolňování, stimulace, měkké techniky, mobilizace, lymfatické tejpování… většina z toho byla velmi bolestivá. Terapeutka Naďa ale nepolevila, měl jsem mnohokrát slzy na krajíčku. Povzbuzovala mě a radovala se se mnou z každého i malého pokroku.
Přínosem byla i hospitalizace přímo na Oddělení rehabilitace, kde se mi věnoval celý kolektiv sestřiček a lékařů. I když jsem cvičil doma poctivě sám, nikdy bych nedosáhl takových posunů, jako jsem viděl po péči profesionálů ve FN Olomouc.
