Oldřich Vožda: Tady vědí, co pacientovi opravdu pomáhá
Několik dnů po mých 34. narozeninách jsem prodělal těžkou cévní mozkovou příhodu. Po probuzení z umělého spánku jsem byl od krku dolů ochrnutý a začal jsem žít nový, jen těžko představitelný život. Prognóza nebyla dobrá a já si neuměl a ani nechtěl představit, co bude dál. Už na JIP Neurologické kliniky se mnou začal pracovat fyzioterapeut. A já jsem začal věřit. Dostal jsem se na Oddělení rehabilitace. Byl to šesti měsíční maraton, který přinášel nové a nové pokroky. Jednoho dne jsem stál s oporou v bradlech, pustil se a udělal první krok. Znovu jsem se naučil chodit. Bylo to neskutečný a hrozně jsme se nasmáli. Na tomto oddělení panovala neskutečně pozitivní nálada. Celý personál byl jako jedna velká rodina. A to má ten hlavní vliv na uzdravování pacientů.
Před proděláním mrtvice jsem byl bubeník. A nikoho by asi nenapadlo, že právě bubny budou součástí mého rehabilitačního programu. Bylo mi povoleno dovést si do tělocvičny elektronické bicí a denně trénovat. Protože tady vědí, co pacientovi opravdu pomáhá - pocit, že je stejným člověkem jako předtím. Dokonce se ke mně přidal jeden z lékařů, který vytáhl z půdy zaprášenou baskytaru a hrál se mnou několik koncertů pro celé oddělení.
Jsem sice těžký invalida, mám poruchu rovnováhy, poruchu motoriky, v dlaních mám jen zbytkový cit, vidím dvojitě, ale žiju pěkný život, za který vděčím zejména tomuto oddělení. Znám se prakticky se všemi, co na tomto oddělení pracují a mnozí jsou dnes mými kamarády. Všechny je mám moc rád :) Je toho hodně, co bych ještě mohl napsat, ale napíšu jen jedno: DĚKUJI VÁM :)
