Rehabilitační technologie na cestě za pohybovým poznáním I. | Stabilometrické plošiny

21. 1. 2021

Pohyb je fascinující.

Pohyb je náš základní prostředek sebevyjádření, projev naší samostatnosti a také projekcí naší osobnosti. Zdravý pohyb je dynamický, koordinovaný, symetrický, s pestrou škálou pohybových strategií a bezbolestný. Zdravý pohyb je harmonický a radostný.

Pohyb je vždy účelový – tedy realizovaný s nějakým konkrétním cílem, kterého má být dosaženo. Jedná se především o naplnění uspokojování našich potřeb, představ a tužeb.

To, že se můžeme pohybovat je možné díky široké škále možností a součinností všech tělesných systémů.

Posláním nás jako rehabilitačního týmu je pomoci našim pacientům se zdravému pohybu co nejvíce přiblížit.

Aktuální rehabilitační technologie reflektují vlastní technologický pokrok a současně aktuální poznatky o řízení pohybu a reparačních možnostech našeho organismu. Jejich přínos jednoznačně vychází ze základních principů fyzioterapeutické praxe. Představení rehabilitačních technologií není možné bez porozumění základním stavebním kamenům rehabilitace a nastínění pohledu fyzioterapeuta na problematiku pohybové léčby. 

Co náš pohyb určuje?

Žijeme v prostředí, kde se musíme vyrovnat s mnoha působícími externími silami. Tou, která nejvíce určuje, jak je náš pohyb veden, je tíhová síla v gravitačním poli Země. Představme si, jak jiný by byl náš pohyb, kdybychom žili ve stavu beztíže. V podstatě bychom nepotřebovali naše posturální svaly (tedy svaly, které udržují vzpřímené držení těla), vystačili bychom si do značné míry i bez kosterního opěrného systému a stačila by nám i velmi malá svalová aktivita ke zvedání jakýchkoliv břemen.

Pouze svalová síla, motor zajišťující pohyb však nestačí. Abychom se v prostředí, ve kterém žijeme, dokázali pohybovat a naplnili tak účelovost našeho pohybu, musíme se zorientovat v prostoru kolem nás. Abychom mohli plánovat jakoukoliv pohybovou akci, potřebujeme přinejmenším ještě naše smysly. Ty nás informují, jak jsme orientováni vzhledem k působení tíhové síly (vestibulární systém), jaké je naše okolní prostředí (zrakový systém), jaké je postavení našich jednotlivých tělesných segmentů vůči sobě navzájem (propriocepce) nebo vůči jiným objektům (taktilní a tlakové receptory).

Čím hůře jsme zorientováni v prostoru, tím hůře se pohybujeme. Tuto zkušenost máme všichni při zhoršené viditelnosti. Ovšem i snížená vnímavost ostatních senzorických systémů zhoršuje koordinaci i kvalitu pohybu a může vést ke zhoršené stabilitě a zvýšenému riziku pádů. 

 

 

 

Dynamická počítačová posturografie

U nás v laboratoři k hodnocení rizik pádů našich pacientů využíváme dynamickou počítačovou posturografii. Zajímavostí je, že tato metoda byla vyvinuta původně s myšlenkou testování astronautů a jejich reakcí na pobyt ve vesmíru. V prostředí, kde nepůsobí tíhová síla, nejsou aktivovány systémy zajišťující stabilitu těla nezbytnou pro lokomoci. Není tedy třeba aktivity svalů stabilizujících naši polohu, ani se neaktivují senzorické receptory, které nás orientují vůči působení gravitačního pole a rotaci Země. Při pobytu v takovém prostředí proto není jednoduché zorientovat sám sebe vůči okolnímu prostoru. Při zavřených očích astronauti popisují, že neví, kde je nahoře a kde dole. Někdy takovéto pocity uvádějí pacienti s poruchou vestibulárního systému. Pro ně ovšem v prostoru, kde působí tíhová síla, způsobuje tato situace nemalé potíže s udržením stability.

Právě poznatky o adaptačních mechanismech na stav beztíže pomohly blíže poodhalit vzájemné senzorické interakce nezbytné k zachování stability, které pomáhají i v terapii pacientů. Posturograf je určen k vyšetření a terapii pacientů s poruchou stability spojené se změnou vnímání okolního prostoru. Základní výchozí test hodnotí míru podílu hlavních senzorických systémů (vizuálního, vestibulárního a somatosenzorického) na zachování stabilního stoje. Testování je bezpečné, jen chvílemi se může dostavit pocit průletu vesmírem.

Posturograf využíváme u našich pacientů, kteří mají potíže s udržením rovnováhy nebo orientací v prostoru. Jedná se zejména o pacienty po cévních mozkových příhodách, o pacienty s poruchou vestibulárního systému nebo o pacienty se sníženou citlivostí dolních končetiny.

Pomocí posturografických vyšetření hodnotíme, nejen jestli je pacient schopen udržet stabilní stoj za různých okolností, ale rovněž i do jaké míry je schopen kompenzovat případný deficit v adekvátním přijímání nebo zpracování senzorických informací. V případě nestability, potom v rámci vedeného posturografického tréninku, je pacient vystaven destabilizujícím situacím, které jsou pro něj obtížné zvládnutelné v reálných podmínkách.