Oddělení rehabilitaceFakultní nemocnice Olomouc

Rehabilitační technologie na cestě za pohybovým poznáním II. | Chodící pásy

21. 1. 2021

Autor: PhDr. Barbora Kolářová, Ph.D.

Základním, nejvýraznějším a nejdůležitějším pohybovým prostředkem je chůze, která se pro člověka ukázala jako evolučně nejvýhodnější. Díky naší tělesné konfiguraci se můžeme pohybovat, nezávisle na chůzi používat horní končetiny a současně jsme schopni zrakem zhodnotit situaci kolem nás. Disharmonie v postoji i v pohybu je tedy zpravidla dána snahou kompenzovat určité nedostatky tak, aby tato konfigurace zůstala zachována.

Kompenzační pohybové mechanismy

Přizpůsobivost našeho pohybového systému na vnitřní i zevní podmínky je poměrně značná a vždy pramení z hledání co možná nejefektivnějších cest k realizaci vytyčeného cíle. A to i za cenu, že krátkodobě výhodná adaptace pro jeden konkrétní typ pohybu, může být nevýhodná až destruktivní pro pohybový systém jako celek. K zachování postury (tj. polohy) nebo pohybu se jakákoliv změna nastavení jedné části musí promítnout do změněného nastavení jiných segmentů, tak aby poloha nebo pohyb mohly být kontinuálně zachovány i přes působení tíhové síly.

Z pohledu klasické mechaniky základní podmínka, která musí být splněna, aby nedošlo k pádu, je kontinuálně zachovávat těžiště našeho těla nad opěrnou bází. Z mechanistického pohledu je potom chůze v podstatě cyklus opakujících se řízených pádů, kdy každý krok vpřed je možný pouze za situace, že se těžiště našeho těla na okamžik vychýlí ze svého rovnovážného stavu.

Například kulhání představuje vždy kompenzační pohybový steroetotyp. Může být způsobeno z několika příčin. Nejčastěji však pro svalovou slabost, nevýhodné postavení jednotlivých segmentů nebo bolest. Kulhání, respektive stranová asymetrie chůze, v podstatě představuje přizpůsobení chůzového stereotypu k odlehčení slabému nebo bolavému segmentu a to vždy s respektováním nutnosti zachovat stabilitu. Kompenzační mechanismy se promítnou do všech systémů, které se úzce podílejí na realizaci pohybu. Jedná se zjednodušeně řečeno o: 

• Opěrný systém - kostru, která představuje relativně složitý pákový mechanismus, jehož jednotlivé fragmenty jsou více či méně pohyblivě spojeny a která nám zajišťuje oporu pro pohyb.
• Výkonný systém - svalový aparát, mezi jehož základní vlastnosti patří kontraktilita a elasticita, umožňuje přenos mechanického napětí na skelet a realizovat tak žádoucí pohyb, ale současně i svoji dynamickou souhrou zajišťovat stabilizaci opěrného systému v prostoru.
• Řídící systém - nervový systém, který svojí činností reguluje a řídí svalovou aktivitu tak, aby byl naplněn konkrétní pohybový záměr. 

Vezměme si například artrotickou kyčel. Strukturální změny kloubu (opěrného systému) vedou k bolestem (signálu řídícímu systému). Stoj i chůze vedené svaly (výkonným systémem) se přizpůsobují této situaci odlehčením bolestivé artrotické kyčle a zabránění dalšímu mechanickému dráždění kloubu. Dochází k asymetrickému stoji i chůzi. Kaskáda kompenzačních změn se odehrává na úrovni opěrného systému změněným postavením pánve a s ní související změnou postavění páteře. Na úrovní výkonného systému tyto změny musí být adekvátně zajištěny svalovou aktivitou. A na úrovni řídícího systému se na nově vzniklou situaci adaptuje percepční rámec celotělového schématu.

Neadekvátní zapojení jednoho nebo více článků v pohybovém systému jako celku v souhrnu vede k přetížení jiných segmentů. To může mít za následek v první řadě pocit bolesti a v případě, že jsou tyto změny dlouhodobé, až k nežádoucím strukturálním změnám.

Tyto, nebo jim podobné změny, mohou vycházet i z dlouhodobé jednostranné nebo neadekvátní zátěže, aniž by jim předcházelo poranění nebo onemocnění. Potom přichází zpravidla plíživě, aniž bychom si je uvědomovali. Až bolestivý vjem upozorní na to, že je něco v nepořádku. Výrazné kompenzační pohybové stereotypy jsou ovšem přítomny zejména u pacientů, u kterých je pohybové omezení způsobeno na podkladě patologických změn způsobených traumatem nebo neurologickým onemocněním.

V případech, kdy vlastní kompenzační mechanismy postrádají účinnost, přistupuje pacient k využití opěrných pomůcek (berlí nebo holí) nebo vlastní chůzi eliminuje.

Znovuobnovení samostatné chůze je jedním z nejčastějších přání našich pacientů. Celá škála rehabilitačních postupů vede k naplnění tohoto cíle. Chodící pásy jsou v současné době jednou z neodmyslitelných součástí rehabilitace chůze. Jejich využitím je podporován správný průběh pohybu a v kombinaci s individuální fyzioterapií přinášejí pro nemocného maximální možný benefit.

Chodící pásy

Chodící pásy, respektive běžecké pásy, máme zažité hlavně jako nástroj pro kondiční trénink. Nicméně v posledních desetiletích se ukazuje, že mají významný terapeutický efekt na zlepšení chůze zejména u pacientů se spinálním poraněním, po cévních mozkových příhodách, u pacientů s Parkinsonovou chorobou, nebo u pacientů po kloubních náhradách i traumatech. Aktuálně chodící pásy využíváme u všech pacientů s poruchou chůze.

Na pohyblivém páse musí zkrátka pacient vždy jít a nemusí tolik přemýšlet o každém dílčím kroku. Při chůzi na páse je mnohem snazší realizovat vícečetná opakování v podstatě stereotypních pohybů. V průběhu terapie na páse je zpravidla možné také trénovat chůzi vyšší rychlosti, než je běžná chůze, a ujít delší vzdálenost při větším počtu kroků.

Chůze na pohyblivém páse je do značné míry regulována reflexně, kdy spouštěčem krokového mechanismu je senzorický systém (konkrétně zejména proprioreceptory a tlakové receptory nohy a kyčle). Právě toto je jeden z mechanismů řízení pohybu, který v rámci terapie chůze na páse využíváme.

Obecně je pro terapii chůze naprosto zásadní v maximální možné míře zachovat napřímený trup a vzpřímený stoj, což je výchozí předpoklad eliminace jiných pohybových kompenzací.

Při chůzi na páse navíc pacient více zapojuje oslabenou dolní končetinu a tím ji v podstatě pohybově i senzoricky integruje do svého celotělesného schématu. V případech, kdy by zapojení jedné nebo obou dolních končetin bylo pro něj příliš náročné, jsou nablízku terapeuti, kteří mu pomohou vést jeho kroky, tak aby byl respektován v maximální možné míře fyziologický průběh pohybu. Chůzí na páse tak pacient nahrává v mnohem efektivnější míře do svého motorického systému obraz správného průběhu chůze – alespoň ve smyslu stereotypně vedeného krokového cyklu.

Navíc naše pásy nabízí i odlehčení tělesné hmotnosti, čímž umožňují získat určitou výhodu při boji s gravitací, kdy se pacient může plně soustředit na pohyby dolních končetin a nikoliv na udržení stability.

Na našem oddělení využíváme při chůzi na páse i tzv. vizuální zpětnou vazbu. To znamená, že pacient může během chůze pozorovat jednak sám sebe jakoby z pohledu 3. osoby na obrazovce před sebou. A rovněž, díky technologii zabudované přímo v pásu, může pozorovat během chůze i změnu rozložení tlaků pod ploskou nohy. Tím získá jasnější představu o charakteru svého krokového mechanismu a případných kompenzačních pohybech, které si často ani neuvědomuje.

Chodící pásy jsou vybaveny i možností virtuálního prostředí. Pacienti tak mohou získat pocit, že jsou na procházce v lese a méně se tak soustředí na dílčí komponenty chůze. Nakonec proč ne? Vždyť i toto je v rámci rehabilitace poruch chůze jedním z konečných cílů – aby naši pacienti zvládali pohyb správně bez přílišného vědomého úsilí.